Příběh mantáka

Tento příběh se začal psát ve 13. století. Mocný král Arpád, vládce říše Hunů, se tenkrát rozhlédl po své obrovské krajině a usoudil, že i při sebevětším sedření svých poddaných nemá šanci obhospodařovat všechnu tu půdu, která po tolika vítězných bitvách náleží právě jemu. Rozhodl se proto tuto patovou situaci řešit opravdu šalamounským způsobem. Zavolal svým sousedům do Germánie a nabídl jim tuto půdu k volnému užívání s tím, že budou žít na jeho území jako menšina. Tak se tedy dostali Germáni na území, kterému se dodnes říká Felvídek, tedy Horní Uhry, dnešní Slovenská republika.

Germáni byli svou pílí a vynalézavostí pověstní, a tak netrvalo dlouho, než na jimi osidlovaném území objevili železnou rudu. Tu začali těžit a těžbu různě zúročovat, a to hlavně kvůli absenci jakékoliv jiné možnosti dopracovat se alespoň průměrného množství zemědělských plodin. To protože se tohle území rozkládalo na ne příliš plodné půdě, která skomírala i na nedostatek slunečních paprsků, které si do kopci a horami obehnaných táhlých údolí jen sotva našly cestu. Takhle by se taky mohlo alespoň částečně objasnit rozhodnutí krále Arpáda tuhle půdu věnovat.

Povedlo se jim však přežít celá staletí a s jejich vývojem se vyvíjel také jazyk, který se svou psanou formou opíral o švabach. Mluvená forma byla (a dodnes je) jakousi kombinací němčiny s maďarským přízvukem, zkomolenou někdy až bizarními lingvistickými pravidly, mající své vlastní členění na různé dialekty, podle konkrétního regionu. Tak jako existují Hanáci nebo Valaši, už v časech rakousko-uherské monarchie dávno existovali Potoci nebo Mantáci.

Region Mantáků se rozkládal ve východní části dnešního Slovenska a obsahoval oblast od Medzeva přes Spišskou Novou Ves až do Košic. Nedaleko Spišské Nové Vsi leží malá vesnice jménem Švedlár a právě tam se to samým Mantákem jen hemžilo. Když spolu dva Mantáci začali mluvit, znělo to asi takhle:

Gligauf! (pozdrav – něco jako dobrý den)

Bigéc?

ta ba..

Chju chju..

Bos hobst kocht zu mittag?

Ta knötčen.

Ta bást.

Biste abends zuhaus?

Kuma špéta

ta ba

Glückauf

Adě!

Jen málokdo by tušil, že se jedná o krátkou nedělní konverzaci dvou sousedek, které se potkaly na ulici a probírají, co budou mít k obědu.

Ne všichni muži však našli pracovní uplatnění a s nutností uživit své rodiny v zádech vyrazili do zemí Koruny české. Mnohdy se jednalo o práci na stavbách nebo statcích. Po celodenní dřině tak v hospodě konečně mohli sedět u piva spolu a debatovat tak, jak jim huba narostla – mantácky.

Když to jeden z hostů sedících opodál slyšel, nedalo mu to a zeptal se jich, co jsou zač. Oni mu na to jednoduše nemohli říct nic jiného než to, že jsou Mantáci.

“TY JSI ALE MANTÁK!” je věta, kterou známe v kontextu nezdaru porozumění jinému člověku, který se nám pokouší něco sdělit, je to však marné, protože mu z různých důvodů nerozumíme nebo ho chápeme jen stěží.

Pro tyto případy se asi opravdu nejvíc hodí přirovnání k Mantákovi, tomu však není rozumět ne proto, že by neuměl říct, co chce, ale proto, že málokdo mluvil řečí jeho kmene.

Právě z dědiny jménem Švedlár pochází děda Toma Grohregina, Opa, který mantáčtinu ovládal skrz naskrz a povedlo se mu Toma naučit alespoň základům této tajemné řeči. Zároveň mu předal některé z léty prověřených moudrostí tohoto starého národa nezdolných horalů.

Již po krátkém kontaktu s Tomem je také jasné, že i jemu koluje v žilách mantácká krev, a to nechalo stopu i na jeho lidských vlastnostech.

Porozumění je otázkou harmonické energie, energie je otázkou porozumění a i vývoj směrem zpátky je vývoj.

Až tedy někdy nějakého Mantáka potkáte, myslete na to, že jsou to lidé vzácní stejně jako všichni ostatní a buďte na něj hodní. Vždycky jich bylo  málo, ale v poslední době jich patrně značně přibývá, jinak to není možné…